[ Knižní tip Marek Škorvaga ] Když Jiří Vacek v roce 1969 emigroval do tehdejšího západního Německa, jistě netušil, že ho dramatické životní peripetie později přimějí k sepsání vlastní autobiografie. Prvních několik let v jeho novém domově však probíhalo zdánlivě bez větších komplikací. Naučil se německy, získal dobře placené zaměstnání, cestoval, hrál na solidní úrovni fotbal. Jeho život zároveň vykazoval všechny rysy mladické nevázanosti, včetně četných sexuálních dobrodružství, nadměrné konzumace alkoholu a letmého setkání s drogami. Za tímto bezproblémovým zevnějškem se však skrývala emočně nevyrovnaná osobnost, trpící pocitem osamění a nepochopení. Deprese a neschopnost nalezení vlastní identity se pokusil vyřešit založením rodiny a po narození jeho syna se nějakou dobu skutečně zdálo, že by se vše mohlo ubírat žádoucím směrem. Manželství ovšem nefungovalo a Vacek opět propadl nadměrnému užívání alkoholu. Zklamaný vlastním životem přijal nabídku kamaráda pracovat jako stavbyvedoucí ve Rwandě. Naivní naděje, že odjezdem za africkým dobrodružstvím dokáže překonat svoje osobní i finanční problémy, se ovšem nenaplnila. Naopak. Vystaven trvalému stresu a strachu o život hledal způsob, jak tlaku okolí odolávat. Východisko bylo v jeho případě nasnadě. Nejprve psychofarmaka a kokain, později i heroin. Drogy plně ovládly jeho život, ačkoli si to v prostředím plném násilí a kmenových nepokojů nebyl schopen plně uvědomit. V knize hovoří o této životní etapě jako o „druhé emigraci“ – tedy o době, kdy „opustil sám sebe“. Do Německa se vrátil po téměř třech letech jako těžce závislý uživatel, ale svůj boj s drogou nevzdal. Úspěšně absolvoval dlouhou a náročnou odvykací léčbu a režimovou resocializaci v mnichovském zařízení Day Top a tato zkušenost dala název i jeho knize. Filozofie zmíněné léčebny totiž definovala užívání drog jako morální selhání jedince, který v tomto musí být neustále vědomě podporován – musí žít „na kolenou“. Překonání závislosti, nalezení smyslu života v péči o drogově závislé a obrácení se k víře upevnilo autorovo přesvědčení, že systém pomoci uplatňovaný v Day Topu je jediný možný. A z této perspektivy také autor kriticky hodnotí svůj dosavadní život. Jedině on je vinen, je sobecký a neschopný. Poselství knihy je zjevné: užívání drog je projevem slabosti jedince a je úkolem státu, aby mu v tom zabránil. Osobní setkání s drogami otevře později Jiřímu Vackovi dveře do vysokých pater české politiky, kde se pokouší prosadit řadu kontroverzních opatření. V tomto kontextu můžeme knihu číst jako svébytný politický program a mnozí jí skutečně tak chápali a zpochybňovali její hodnověrnost. Ponecháme-li však stranou tyto skutečnosti, musíme konstantovat, že se jedná o dílko solidně napsané, v mnohém poučné a zároveň napínavé. A především přesvědčivé. A tak by měla být kniha i vnímána. Jako autentická výpověď bývalého uživatele návykových látek, který by „chtěl část svých zkušeností z této doby věnovat všem, kteří s podobnou závislostí bojují nebo se s ní ve svém okolí stýkají.“

[ Informace ] Vacek, Jiří: Žít třeba i na kolenou. (Jazyk knihy: čeština) SNTL, Praha, 1991 . ISBN: 80-03-00608-2.