Něco o Pavla Kreuzigerová

Pavla Kreuzigerová

- Profil čtenáře

Jméno: Pavla Kreuzigerová
Jazyk: Čeština
Město: Prag
Stát: CZE

Knihy: 11

- Další knižní tipy

 

Knižní tip Pavla Kreuzigerová vytisknout

Deník (1959-1974)

Juráček, Pavel

Hodnocení

ohodnotit knihu:

******

zvětšit obrázek

[ Knižní tip Pavla Kreuzigerová ]
Soubor deníků, které si scénárista a režisér Pavel Juráček vedl v letech 1959-74, vydá téměř na tisíc stránek. Rozhodne-li se editor pro takto rozsáhlý výbor z textů jedné osoby, riskuje, že se čtenář bude nudit, případně se mu autor svou upovídaností pořádně zprotiví. Jan Lukeš, který vybíral z Juráčkových zápisků však tušil, že pozoruhodný sled zážitků a myšlenek, které si jejich pisatel v průběhu let zaznamenal, dokáže strhnout téměř každého.
Na prvních stránkách Deníku vstupujeme do osobního i profesního života velmi nadějného studenta scénáristiky na pražské FAMU. Od počátku je jasné, že máme tu čest s člověkem mimořádně inteligentním, který nad sebou i svým okolím důkladně přemýšlí (což však v závěru přeroste v poněkud patologickou snahu vše analyzovat a to ho odvede nejen od schopnosti skutečně tvořit, ale také skutečně žít). Už na začátku se také setkáváme s mnoha lidmi, kteří Pavla Juráčka ovlivní a budou ho provázet až do konce života. Velká část z nich se postupně stane slavnými osobnostmi, někteří budou mít podobně pohnutý osud jako on sám. Juráček je nezřídka zachycuje nemilosrdným objektivem neviditelné kamery. Ví, co si o kom myslet. A umí být ostrý.
Deníkové zápisky byly pro Juráčka, jak sám zmiňuje, terapií. Dokázal si díky nim tříbit své názory i tvůrčí postupy. Nesmírně zajímavé jsou proto pasáže, ve kterých přemýšlí o svých scénářích. Umožnil nám tak vstoupit přímo do vlastní „scénáristické kuchyně“ a tak spolu s ním můžeme promýšlet jednotlivé filmové scény nebo konstruovat příběh.
Nadějný umělec se však nenarodil právě do doby, která by takovým lidem přála. A tak se skrze dramatické zvraty jeho osudu po roce 1968 dostáváme k širším společensko-politickým souvislostem a jejich reflexi. Byl to právě Juráček společně s Antonínem Mášou, kdo jako jediní režiséři tzv. nové vlny v československém filmu neprošli politickými prověrkami na Barrandově. Události na počátku normalizace československé filmové tvorby jsou proto zachyceny opravdu zblízka a ponurá atmosféra počátku 70. let vystupuje z prostoru mezi řádky velmi živě. V souvislosti s nemožností investovat své tvůrčí schopnosti do skutečných projektů přichází bohužel i Juráčkova postupná destrukce osobnosti. Neschopnost soustředit se, paranoidní představy, ztráta umění rozlišovat podstatné od okrajového, ztráta motivace. Takové jsou závěrečné stránky posledního z jeho deníků.
Snem Pavla Juráčka bylo napsat velký román. Nikdy se k tomu nedostal. V denících však zaznamenal román vlastního života. Mimořádná literární úroveň, dramatický osud autora a vzácná schopnost jít pod povrch zdánlivě obyčejných událostí z něj učinily román skutečně čtivý.

[ Nejoblíbenější citát ] Příbram 22. srpna 1959
Jestliže po sobě přečtu to, co jsem právě napsal, skoro vždycky ustrnu úlekem. Deník je pro mne, kdybych ho chtěl ovšem číst, nejbližším důkazem nemohoucnosti. Raději jej nečtu. Nevracím se nikdy k předcházejícím stránkám, leda až po dvou třech letech, až když mohu to, co mi způsobuje trapné rozpaky omlouvat rozdílem let…….
Příbram 25. října 1959
….Vězím po krk ve scénářích a filmových námětech, a ty mě vlečou od literatury. Z počátku jsem nevěděl, že se musím bránit, a teď je skoro pozdě. Dříve nežli jsem se něčemu naučil, připravil mě film o všechno, co ve mně mířilo k pravé literatuře. Stal jsem se rozmnožovatelem filmových kammerspielů, polopravd, podlehl jsem stereotypnosti zápletek a běh života drobím do obrazů a scén…….
Praha 24. dubna 1962
…Na příklad Kundera, ten bude jednou slavný. Jenže je to posera, úzkostlivý maminčin mazánek, který se bojí funkcionářů jako čert kříže, který se nikdy nedovede rozhodnout…Vzít si hnědou nebo zelenou kravatu? Jít na oběd do Klášterní nebo do Moskvy? Zabývá se tím celé hodiny, radí se o tom, vyvrací jedno nebo druhé sobě a každému, koho se zeptá, a večer uvažuje, jestli neudělal chybu, když se nakonec přece jen rozhodl…..
18. března 1965
…Zítra mám uměleckou radu pro Každého mladého muže. Jestli to nezakáže HPS, budu letos točit svůj druhý film. A mám z toho moc veliký strach. Příliš jsem si zvykl na úspěch Postavy. Obešla celý svět a já se teď děsím představy, že mám do toho jít znovu. Předloni mě nikdo neznal, bylo to jednoduché, byl jsem bez odpovědnosti., nic by se nestalo, kdybych natočil sračku, avšak nyní mám stále v paměti záplavu chval a potlesků a článků, zástupy lidí, kteří mi gratulovali, fotografy blýskající na mne svými fialovými světly, novináře kladoucí mi ve všech jazycích stále stejné otázky…Mám strach. Mám strašný strach….
30. ledna 1970
…Po letošním srpnu bylo náhle jasné, že umělecké svazy budou brzy vyřízeny. Před dvacátým jsme si vzrušeně vykládali, že Husák zmoudřel a že se delegace spisovatelů od něho vrátila s nadějemi.
Pak vtrhli do ulic frajeři s vyhrnutými rukávy a bílými přílbami, tři dny řezali každého, kdo jim padl do rukou, a Husák najednou zapomněl na to, co řekl teprve před týdnem,
Umělecké svazy se rázem staly kontrarevolučními centry, Brůžek vydal v Rudém právu prohlášení Umění ano, ale bez tvůrčích svazů! A FITES se stal terčem, do něhož se počali strefovat den co den Jan Kliment a všichni ostatní. Vymysleli si přesně to, co by napadlo i většího vola! Svazy jsou ovládány hrstkou pravicově oportunních politických dobrodruhů…
26. července 1970
Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak. Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců. Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnili barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, jež uhýbají při setkání pohledem, vyděšení pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.
Pokouším se alespoň existovat. Dělat nemohu nic, jsem prašivý, stýkat se se mnou je nebezpečné, jsem nikdo a mám být rychle zapomenut. Já, Jirka Menzel, Honza Němec, Tonda Máša, Ester Krumbachová a dalších deset, dalších sto, dalších tisíc…..Jako v Rusku.

[ Informace ] Juráček, Pavel: Deník (1959-1974). (Jazyk knihy: čeština) NFA, Praha, 2003 (Praha). ISBN: 80-7004-110-2.


Tato kniha je ...

Žánr: Biografie, vzpomínky
Jazyky (knižní tip): Čeština


Můžeš také ...


Poslat tento knižní tip příteli




Komentáře Změnit chronologii

Jan Vršovský

[ 14.03.08 - 17:29 ] [ Komentář od Jan Vršovský ] Nelze než souhlasit. Juráček měl někdy takřka jasnovidecké schopnosti a tak nejspíš tušil, že by jeho deník jednou mohl být zveřejněn. Přesto působí jeho záznamy velice autenticky. Zachycuje Juráčkův umělecký a osobní život od studií a vojny až po mumifikaci v sedmdesátých letech. Zachycuje zběsilý život generace šedesátých let, kterou v Československu podstatně poznamenala postupná politická obleva a utužení kolem roku 1968. A zachycuje i nadčasové problémy jedince, takže se občas na stránkách Deníku může najít snad každý čtenář. Myslím, že čtivou a podnětnou dělá knihu právě kombinace autentických reálií ze světa autora -- československého scénáristy 60. let a strukturou univerzálních situací a problémů, do nichž se autor dostává. Škoda, že toto žádané a oceňované dílo není tak brzo po vydání zrovna dostupné.






Jestliže nemůžeš přečíst toto slovo, klikni zde

Něco o Pavel Juráček


Poznej nové knihy

- Ostatní knižní tipy

|

- Knižní tipy se stejnými pojmy

Výsledky nenalezeny