[ Knižní tip Lucie Procházková ] Asi bychom jen těžko mezi námi hledali někoho, kdo se v životě nesetkal s nějakou formou městské legendy, i když možná nevěděl, že se jedná o legendu. Při četbě Janečkovy knihy si jistě každý vybaví, kolikrát již mnoho z popsaných příběhů z různých zdrojů slyšel, případně je i sám vyprávěl… V dětství jsme se všichni pod dekou strašili historkami o bílé rukavičce nebo jiných oživlých strašidelných předmětech nebo bytostech.S narůstajícím věkem se forma historek začala měnit, ale obsah zůstával v principu stejný. Nadpřirozené jevy vystřídali různí vrazi, násilníci či nějakým způsobem úchylní lidé. Nicméně jejich strašidelný duch přetrvával. Často měly také varovný podtext. Za všechny je to například historka o stopaři, po kterém v autě zůstal kufřík s nožem, případně škrtící strunou. Postupně se také mění způsob šíření městských legend. Stále častěji se k nám dostávají pomocí mobilních telefonů nebo elektronické pošty. I když pochopitelně tradiční – ústní – způsob stále přetrvává.            Vtipná jsou srovnání moderních městských legend a starých lidových pověstí nebo pohádek, nejen co do obsahu, ale i formy – vývoj od bylo nebylo…, byl jednou jeden král… k současnému kamarádovi mýho kamaráda se stalo…, tohle se fakt stalo sousedovi gynekologa mojí kadeřnice… a podobně.             Janečkova kniha je rozdělena do několika kapitol, podle děje legendy nebo podle prostředí, kde je nejčastěji vyprávěna. Poukazuje na fakt, že většina legend má své mutace po celém světě. Mluví také o častém xenofobním podtextu moderních pověstí, což také platí celosvětově. Hovoří se například o etnických restauracích, kde se k vaření mají používat krysy nebo kočky, popřípadě do pokrmů přidávat roztodivné ingredience, z nichž nejvíc odporu asi vzbuzují lidská moč nebo sperma.             Přestože se domnívám, že u některých legend není na místě jistá bagatelizace jejich sdělení (např. „Temná ulice“, „legenda“ o tom, že se kradou víka od kanálů nebo „Dealeři před školou“ – obě str. 85), jako celek stojí Černá sanitka za přečtení.

[ Nejoblíbenější citát ] „Sperma v kebabuArabové v bistru na jedné z hlavních pražských ulic přidávaj do kebabu svoje sperma. Do tý bílý omáčky. Dělaj to pravidelně, už je kvůli tomu kontrolovala i hygienická kontrola a dostali pokutu. Říkal mi to kamarád, co bydlí poblíž. […] Pravdivost historky vytrvale hájili i jiní informátoři a přišli dokonce s vlastní verzí této pověsti, blízkou starším domácím verzím této tradice: Tak to bohužel do Urban Legends nepatří. Vyprávělo se to jakože na Národce jak prodávaj gyros, tak že tam nějaká kontrola našla mrdku a že to ti Arabové mají jako speciální přísadu. Bylo to ale trošku jinak. Pracovalo tam několik týpků, který měli nějaký problémy s tim majitelem a už tam ani nechtěli makat (asi jim dlužil peníze, nebo co). Tak vzali tu omáčku a všichni se do ní vycákali a pak tu kontrolu sami zavolali. Jiný informátor připojil k fámě i svoji interpretaci motivu tohoto činu: Dělali to Arabové, aby se postili bílejm. […] Historky o zaměstnancích fast foodu masturbujících do jídla podávaného zákazníkům jsou rozšířené po celém světě. […] Zatímco v USA masturbují dle folklóru do jídla obvykle Hispánci, Řekové či Italové, v jiných evropských státech zase Jugoslávci, Indové, Pákistánci či Italové, u nás, stejně jako v sousedním Německu (Sperma im Kebap), je tento nechutný čin obvykle připisován Turkům či Arabům a inkriminovaným kontaminovaným jídlem je téměř vždy kebab či gyros.“ Str. 102 – 103

[ Informace ] Janeček, Petr: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy . současné pověsti a fámy v České republice. (original language: čeština) Plot, Praha, 2006 . ISBN: ISBN 80-86523-74-8.