[ Knižní tip Tomáš Kavka ] Paměti jsou vděčným žánrem, který se plně rozvinul již v 19. století a popularitu si uchoval do dnešních dnů. Díky svojí formě zpovědi odkrývající intimní rovinu autorovi osobnosti, otevírá čtenáři možnost proniknout do mysli živé bytosti a pobavit se nebo poučit na kusu jedné „malé“ lidské historie. Právě popis „reálného“ lidského života dává dějinám prameny, jimiž nabývají na lidskosti a stávají se skvělým produktem jejich popularizace. Zdeněk Kalista si jako výjimečný historik musel být tohoto faktu vědom a svoji životní cestu učinil strhující událostí, na jejímž pozadí se odehrává velký příběh prvních padesáti let minulého století.
Autorovo vyprávění vznikající v posledních letech života je vepsáno do jednoho a půl tisíce stran, v nichž tvůrce osvětluje svoje dětství v Benátkách nad Jizerou, jinošství a dobu zrání až po období jasných názorových a životních pozic. Druhý díl se začíná odvíjet od Kalistova osamostatnění od rodiny, když roku 1919 přichází jako mladý student na Filosofickou fakultu, aby se zde v průběhu několika mála let vyprofiloval v jednu z nejoriginelnějších osob prvorepublikového kulturního milieu.
Spolu se studii tehdy velice prestižní fakulty a neméně prestižního oboru historie, se začal vyjadřovat i k soudobým společenským otázkám a rozvíjet svůj literární talent. Stylem dobrodružného románu jsou v knize popisovány autorovy politické, osobní i pracovní rozepře, způsobem slovutného ideologa zásadní životní kroky a proměny. Čtenář se v běhu vyprávění dozví, jakým způsobem se z názorového spřízněnce Jiřího Wolkera stává podporovatel katolicismu, přičemž si i srovná proměny názorů provázejících jeho vnímání druhého pohlaví. Velice osobní kapitoly o hledání ženského protějšku a nalezení církve patří také v knize k těm z nejzdařilejších.
Silné senzitivitě autora odpovídá i řada hodnotově zabarvených hodnocení známých, jako i postupné přemítání o svém místě v soudobé společnosti. Právě tyto vzpomínky jsou nejsilněji uchopitelné v kapitolách o německé okupaci a vztahu autora ke komunistickému režimu.
V historiografii je Kalista znám jako jeden z nejlepších a nejschopnějších vykladačů období baroka v Čechách. Svým způsobem života se zdá, že se s dobou i nebývale sžil – tvořil velká díla, morálně se vyhraňoval a trpěl. Kombinace vlastností z díla udělala více než pouze biografický deník. Svým obsahem a výtečným literárním stylem jej autor proměnil v generační a epochální zpověď. Škoda je, že mu podlomené zdraví nedovolilo vzpomínky sestavit déle než na počátek 50. let, určitě by tím dílo došlo do českého zlatého knižního fondu a autor získal auru osobnosti mnoha časů.

[ Nejoblíbenější citát ] Str. 372 – Mne s okruhem Habáňovým seznámili dva lidé, kteří se aktivně podíleli na jeho budování: dr. Alžběta Birnbaumová a dr. Augustin Sochr. U obou se musím ve svém vzpomínání na chvíli pozastavit, neboť měli zřejmě jistou účast na budování mých vnitřních osudů. Alžběta Birnbaumová byla kdysi mou spolužačkou v uměleckohistorickém semináři Chytilové a na přednáškách z oboru dějin umění. Jmenovala se tehdy Breindlová, byla provdána za docenta zoologie na přírodovědecké fakultě Karlovy univerzity Václava Breindla, a třebas jen o rok (či málo víc) starší než já, měla již dvouletého synka Vašíka. Později se rozvedla a provdala za svého učitele profesora Vojtěcha Birnbauma. Bylo to podivné soužití: Alžběta byla svému značně staršímu manželovi opravdu plně oddána, žila jím, jako málo žen vnitřně žije svým mužem. Ale jako se mu sama cele oddávala, tak chtěla i jeho mít cele pro sebe. Birnbaumovi přátelé, kteří byli zvyklí na jeho účast na svých sedáních, jí to měli za zlé a pomalu se vytvářelo nepřátelství mezi nimi a paní Alžbětou. Když Birnbaum roku 1934 zemřel, obvinilo dokonce řepařské ovzduší našich kunsthistoriků jeho ženu, že svou přílišnou náročivostí na manžela zavinila jeho smrt, a i z úst Šustových, který stál wirthovské společnosti velmi blízko, jsem zaslechl několik ošklivých slov o ní. Popravdě však byla smrt Vojtěcha Birnbauma pro jeho ženu skutečnou ranou – daleko hlubší, než by byl ukazoval vnější patos, jímž ji provázela. Alžběta Birnbaumová byl takový proud vitality, že mužský protějšek jí byl nezbytný, a to jak ve smyslu tělesném, tak ve smyslu duchovním. Plna neklidu začala nakonec těkat po nejrůznějších přátelstvích, nepohrdajíc ve své žízni (která však neměla nic společného s nějakým kurevnictvím) ani muži mladšími, než byla sama. Už za života manželova se pokoušela najít jakési vyvážení (a v jistém smyslu i ukojení) své překypující vitality jako mnoho žen jí podobných v zintenzívnělém životě náboženském. Po smrti Birnbaumově tento sklon ještě zesílil a prosytil se ještě více zmíněným už patosem, k němuž měla statná, stále ještě v plné síle svého ženství stojící a neukojená žena přirozený sklon.

[ Informace ] Kalista, Zdeněk: Po proudu života (2). (Jazyk knihy: čeština) Atlantis, Praha, 1996 . ISBN: 80-7108-127-2.