[ Knižní tip Pavla Kreuzigerová ] Novela „Tudy chodil K.“ se odehrává v Praze v 80. letech minulého století. Do poklidně zahnívajícího prostředí tehdejší Filozofické fakulty vstupuje element, který se nechtěně stane příčinou velkého rozruchu. Je jím americká studentka bohemistiky Joy Buchananová, která do Prahy přijíždí pátrat po ne právě komunistickou mocí oblíbeném spisovateli Franzi Kafkovi a po tom, co z jeho tvůrčího odkazu zbylo v povědomí tehdejších obyvatel Prahy.Radoslav Nenadál novelu napsal už v roce 1987 a tak je atmosféra normalizační doby zachycena velice autenticky, dalo by se říci, že ze stránek přímo „dýchá.“ Čtenář tak záhy vpluje do poněkud absurdních vztahů panujících nejen na Filozofické fakultě, ale i v dalších vědeckých institucích a vlastně ve společnosti obecně. Čelná místa ve všech oblastech života byla tehdy obsazována nikoliv na základě schopností a dosaženého vzdělání, nýbrž podle klíče, který předpokládal dostatečně ohebnou páteř, případně podivuhodnou schopnost žít ve vlastní ulitě a nereflektovat skutečnost takovou jaká je. Žánr grotesky, který je Nenadálovi vlastní tak mohl nalézt dostatek námětů, které mohly být uplatněny. Ale zpět k příběhu Joy Buchananové. Americká bohemistka, kterou jen tak něco nezaskočí a která dokáže vhodně uplatňovat svou mimořádnou schopnost nadhledu nad věcí, je přece jen tu a tam překvapena tím, že v Československu věci a vztahy mohou fungovat nikoliv na základě racionálních, ale spíše podivně absurdních okolností. Právě v tom Joy nachází souvislost s Kafkovou tvorbou a jeho způsobem vnímání skutečnosti.Novelu rámuje milostný příběh mezi hlavní hrdinkou a postgraduálním studentem české literatury Ondřejem, který nedávno navštívil Spojené státy. Porovnávání české a americké zkušenosti z obou perspektiv pak dává příběhu další rozměr, který čtenáři umožňuje udržovat si neustálý nadhled.Četba Nenadálovy novely není ztrátou času ani pouhou odpočinkovou četbou, která by nenabízela více než pouhé uvolnění. Naopak. Autor, který dokáže skloubit živý a vtipný styl s podnětnou reflexí doby a navíc příběh obohatit zasazením do kulturního kontextu, přivede čtenáře zcela nenásilně k dalším úvahám na toto téma.

[ Nejoblíbenější citát ]   „Nevěděla jsem, co se smí a co ne. Než jsem pochopila, že moc se toho vlastně nesmí, mockrát jsem si spálila prsty. Když jsem si chtěla vybrat ovoce nebo rajská, dostala jsem vynadáno. Řekla jsem, že je to přece za mé peníze, a utrhli se na mě, ať si to jdu koupit jinam a nezavazím. Ale z toho prvního období se mi do paměti vryla věta, která se v obchodech opakovala nejčastěji a při které jsem se také nejvíce cítila provinilá. Prvně jsem ji slyšela, pamatuju se, když jsem kupovala brambory: „Máte tašku?“ A já ji neměla. „To si musíte nosit tašku“, „Ženská bez tašky se u nás nechodí nakupovat. Kupte si tenhle pytel“.(Citáty byly v dobré češtině). Nevím, čím to je, ale moc slušnosti jsem si neužila, aspoň ze začátku. Když jsem se sama začala chovat drsněji, říkala jsem si pro sebe „po česku“, bylo to lepší. A při té anketě, však víš, jaký udělala rozruch, jsem si při jednom interview tu tašku dala dohromady s celým životním stylem vašich žen. Hovořila jsem s manželkou jednoho učitele, pracovala v inzertní kanceláři a celý den vyndávala jen z takových přihrádek odpovědi na inzeráty. A ta mě přivedla na symboliku tašky. Daly jsem se spolu do řeči. Byla jedna z mála lidí, kteří ke mně byli slušní jako k cizince hned napoprvé, aniž věděla, že jsem Američanka. Svěřila se mi, že si pořád připadá jako natažená na pero. Když jsem se jí ptala na Kafku, smála se. „Prosím vás, Kafka! Já sice vím, kdo to byl, ale to je přepych, na který my nemáme čas. Já vám něco řeknu: můj život se scvrkl do tašky. Když mi manžel řekl, že má na cestě dítě s jinou, křičeli oba naši kluci, že mají hlad, ať dělám večeři. a já nohy jako podťaté. Musela jsem mít tašku a jít nakupovat. Když měl můj muž tu drzost a řekl mi, že přivede tu svou druhou i s tím děckem k nám na návštěvu, aby poznalo své bratříčky, musela jsem nakonec sebrat tašku a jít něco  nakoupit, abych tu flundru mohla něčím pohostit. A víte, že mě vždycky ta taška zachránila? S ní, ať už byla plná nebo poloprázdná, jsem se vracela proměněná, vědomá si toho, že jsem potřebná, prospěšná. A když jsem nic nedostala, byla jsem vzteklá. A když jsem dostala něco, co jsem nečekala, měla jsem radost. A myslela jsem, že i on bude mít radost. Protože ten by sám nikdy nakupovat nešel. A kdyby, bůhví, co by přinesl a pokaždé jsem zapomněla, aspoň trochu, na to, co mě hnětlo předtím. Ondro, mně ti připadalo jako by ta taška byla jakýmsi stimulem v boji o existenci. A ta učitelova žena mi řekla, že je to něco jako její kormidlo, něco, čeho se stále drží, co určuje směr její plavby a naplňuje ji nadějí. Ta taška je něco jako „life saver“ (....) A najednou jsem si vzpomněla, že i já jsem přicházela z těch obchodů jako proměněná. Po všech drobných krutostech. ústrcích a úštěpcích jsem najednou měla pocit jakéhosi malého vítězství, naplněného kousíčku života (...) A tak se mi ta taška stala symbolem české ženy. Víš, já v nich vidím cosi z těch husitských bojovnic, jaks mi o nich vyprávěl. Nosí tu tašku s sebou jako bibli, aby ji měly v případě potřeby pohotově. Řada mých krajanů, co u vás byli přechodně jako já, si život usnadnila drobnými úplatky, s nimiž se jim život u vás opravdu proměnil, sice ne v ráj, ale v lehce snesitelnou existenci. To jsem nechtěla. Chtěla jsem poznat váš svět takový, jaký zbyl po Kafkovi“.

[ Informace ] Nenadál, Radoslav: Tudy chodil K.. (Jazyk knihy: čeština) Nakladatelství Franze Kafky, Praha, 1992 . ISBN: 80-900609-5-1.