[ Knižní tip Felix Xaver ] Pocházím z té části Moravy, která dosud moravanství poměrně stále živě reflektuje. Dokud jsem ale odtud neodešel za studiem a posléze i za prací, byla mi Morava ne-li směšná, tak jistě poměrně lhostejná. Svůj moravský přízvuk jsem se neodnaučil ani po více než desetí letech života mimo Moravu. Pražané pak ze mě Moravana spolehlivě udělali. Abych se dozvěděl čím tedy jsem a co je za těmi pocity, které nám Moravanům ostatní Češi závidí natolik, že je nedokáží ani úspěšně parodovat (« Uzený, vínečko, housličky... »), sáhl jsem po knize historika Jiřího Pernese, která dějiny moravského regionalismu shrnuje. Autor moravanství definuje jako « projev životních postojů velké části obyvatel Moravy, kteří cítí historicky podmíněnou odlišnost své země i sebe samých od ostatních částí českého státu a jejich obyvatel ». Hovořit o projevech životního postoje je možná od Pernese přehnané. Naštěstí totiž  většina Moravanů považuje ve svých životech za podstatnější jiné věci než zemský patriotismus. Skutečností ale zůstává, že moravanství je jako myšlenkový proud stále poměrně živé a jistý potenciál identifikace na jeho základě je na Moravě dosud přítomný. Můj případ pak ukazuje, že nejen na ní. Tato identifikace je ve své velké většině relativně neškodná a spíše pouze kulturního a jazykového, nikoli politického rázu. Moravské « národní » strany dnes mají dokonce i na Brněnsku mizivou voličskou základnu. Teroristická organizace « Moravská zemská armáda » se ukázala být buď výplodem choré mysli nebo provokací BIS a Moravě dělají v celostátním měřítku ostudu jiní pravicoví politici než ti, kteří se definují na základě svého moravanství. Jsou tedy Moravané národem, který prospal své národní obrození? Pernes argumentuje, že nikoli a dokazuje to Palackého slavnou větou « Jsem Čech rodu moravského. » Moravané jsou podle něj svébytnou součástí českého národa. Přesto ale obdobně jako další nacionalističtí historici i Pernes poukazuje na existenci moravského etnonymu již od šerého dávnověku a na jeho trvání přes temná staletí poroby až do současnosti. V době, kdy Pernes svou knihu psal, porevoluční vrchol moravanství už ale pomalu odezníval. Skutečnost, že se v prvních volbách po roce 1989 poměrně velký počet obyvatel Moravy přihlásil k moravským stranám a ve sčítání v roce 1991 se jich ještě větší počet přihlásil k moravské národnosti, dokresluje potenciál, jaký moravanství získává v obdobích, která jsou jistým způsobem přelomová. V knize samotné je málo faktů, s nimiž lze nějakým způsobem polemizovat, na to je autor příliš dobře školený historik. Problémem je ale tón. Jiří Pernes se totiž skutečně stylizoval do role národního písmáka a z jeho knihy, ať se tváří jakkoli objektivně, je to cítit. K moravanství totiž nezaujal onen neutrální postoj, po němž volá analytik nacionalismů malých národů Miroslav Hroch. Ten svým žákům po generace zdůrazňoval « Představte si nacionalismus jako brouka pod zvětšovacím sklem, kterého chcete pitvat. » Pernes ale z brouka totiž udělal krásného motýla. A to je chyba i u zemského patriotismu.

[ Nejoblíbenější citát ] Velmi přiléhavé je přirovnání moravanství k ponorné řece Punkvě, kterého někteří mí přátelé dnes užívají. Existovalo zde, ale plynulo tiše pod povrchem československé společnosti, nebylo vidět, nebylo je slyšet, jen občas vyvěralo nečekaně na povrch a překvapilo svou intenzitou, byť zatím ještě vypadalo nevinně, protože bylo nepolitické, mělo převážně kulturní a také sportovní či společenský charakter.

[ Informace ] Pernes, Jiří : Pod moravskou orlicí. aneb dějiny moravanství. Barrister a Principal, Brno, 1996 . ISBN: ISBN 80-85947-12-9.