[ Knižní tip Tomáš Kavka ] Helenka je školou povinné, plnoštíhlé děvčátko. Žije na malém městě, kde se všichni znají a všechno na sebe vědí. Její maminka se jmenuje Kačenka, hraje v místním divadle a bydlí spolu s malým bráškou Pepíčkem a náhradním otcem Pepou v Ničíně. Tatínek, Freistein, totiž utekl do Ameriky, měl šeredné jméno a vlastně Helenka ho má jenom v krvi. Navíc, když se jí ve škole kvůli jménu smějou. To víte, přestože se narodila do doby, kdy se život svobodných matek pomalu stával standardní záležitostí, v maloměstských poměrech to děcko „nóbl“ divadelníků z Prahy nemělo nejjednodušší. Však si toho je Helenka velice dobře vědoma a bydlet v hlavním městě je i jejím velkým snem. Však si je k jeho uskutečnění ochotna, plánům Kačenky a Pepy navzdory, dopomoci…
Kniha o každodenních problémech lidí v éře normalizačního komunismu vypovídá skrze zápisky mladé dívenky mnohem více než kdejaká poučená učebnice. Přestože nám je doba naservírována skrze hlas dětské hrdinky, vykresluje mnoho lidských charakterů mnohem lépe než všichni dospělí Dietlových seriálů i jejich literárních předloh. Vůbec bych se nebál konstatovat, že v postavě Helenky Freisteinové, pardon Součkové, dostává maloměsto svého normalizačního Toníka Bejvala. Jako Poláčkův prvorepublikový hrdina i Douskové „husákovo dítě“ Helenka poukazuje na malé i větší závistivce, dobráky a oběti pečlivě, téměř kamerově střeženého maloměstského mikrosvěta.
Ireně Douskové se v jejím vyprávění podařilo vtipně a zábavně představit obyčejně šedě a smutně vnímaný svět sedmé dekády 20. století. Jistě, sedmdesátá léta byla odporná, jak nám v mozaice příběhů dospělých autorka často poodhaluje, nicméně i v nich žilo mnoho dobrých a neopakovatelných lidí. A právě jejich osudům vzdává spisovatelka v této lehce stravitelné a v Čechách velice populární knize svůj hold.

[ Nejoblíbenější citát ] Když o tom přemejšlím, tak si myslím, že jsem dědečka nikdy neslyšela říct o někom nic ošklivýho. Ani o babičce a to se dost divím. Dokonce i pani Veverková domlouvala babičce, ať je na dědu hodnější, že by druhýho tak hodnýho mužskýho těžko hledala. Pani Veverková má dědu ráda, protože jí pomoh napsat dopis na Národní výbor, když ji JZD zasmrdělo zahradu. JZD jí totiž na tu velikou zahradu, kde rostou ořešáky a švestky, vypustilo močůvku, takže má zkaženou vodu ve studni a kolem jejího domečku teď všechno strašně zapáchá a běhá tam spousta velikejch tlustejch myší.
Vlastně je klidně možný, že pani Veverková nesmrdí kvůli tomu, že by se počurávala, ale že ji taky zasmrdělo to JZD.
Všude, kde má JZD v Zákopech nějaký baráky, tak to smrdí hrozně, je tam bláto a kolem dokola všelijaký svinstvo. Nejvíc na zákopeckým zámku, to je jejich hlavní barák.
Na tom zámku dřív žila opravdická kněžna a dědeček se s ní znal, protože jeho tatínek Alois byl u jejího tatínka Rudolfa šafářem a jedna jeho sestra Tonička dělala jedný její sestře Hermíně společnici. To znamenalo, že si s ní musela povídat a jezdit s ní do světa…. a ta kněžna se svejma sestrama už dávno někam zmizela.
To je velká škoda, protože jinak bych určitě chodila s dědečkem na zámek, a až bych byla velká, mohla bych taky třeba dělat tu společnici. To se mi zdá jako dost príma zaměstnání.

….Já už bych chtěla bejt velkej starej člověk. No protože velký starý lidi se sobě navzájem nesmějou, třeba že sou tlustý nebo tak. A vůbec si nedělaj takový hnusný věci jako si děti dělaj pořád.

[ Informace ] Dousková, Irena: Hrdý Budžes. (Jazyk knihy: čeština) Petrov, Praha, 2002 . ISBN: 80-7227-132-6.