[ Knižní tip Tomáš Kavka ] Ludvík Vaculík o sobě poslední léta dává vědět především fejetony, které mu pravidelně otiskují Lidové noviny. Krátká novela odhalující události v životě téměř dvou let stárnoucího spisovatele je asi i proto rozdělena do fejetonové podoby také. Autor si jako jejich leitmotiv vybral svůj pokus naučit se v pozdním věku ovládnout v názvu zmíněný hudební nástroj. Jeho boji s klavírními klávesami sekunduje několik dalších každodenních událostí, do kterých promítá svůj pohled na věc. Události se s narůstajícím počtem přečtených stran spojují a mění v plynoucí příběhy, přesně takové, kterými v průběhu vymezeného času Vaculík žil. Postupně se snaží vylíčit jednak věci ryze intimní jako je například proměňující se vztah ke své učitelce piána Petře, tak i takové, které bychom mohly nazvat profesními. Asi v jejich důsledku, respektive jedné pro český kulturní život poměrně zásadní, přerůstá jeho deník v dílo hodné zájmu širší kulturní veřejnosti. Vaculík byl totiž dlouhá léta spojen s fungováním Literárních novin. V jejich redakční radě působil a vývoj periodika pod vedením Jakuba Patočky se sympatiemi i sledoval. Ne náhodou spisovatelův deník finišuje v říjnu 2005, kdy část redakce Patočkův směr opoustila a kdy „vzbouřenci“ zakládají své vlastní noviny s názvem A2. Sice si nejsem jistý, zda šlo Vaculíkovi přímo o tento záměr. Nicméně právě jeho časté dumání nad smyslem Patočkových kroků, náhledy do jeho soukromého života i občasné odkazy na redaktory dnes známé z rebelantského kulturního obtýdeníku, nejvíce upoutaly moji pozornost. Zatím poslední laureát Státní literární ceny tu mnohokráte poodkrývá i další podoby všedního života českého literáta. Jeho uvažování nad správností cesty „jeho“ novin a líčení neduhů (např. politikaření) a předností (např. schopnost finančního zabezpečení) brněnského kulturně-politického aktivisty ovšem knize dávají punc jinakosti. Můžeme s Vaculíkovými názory nesouhlasit a ani nám nemusí být příliš blízký jeho styl textu, který často působí jako cíleně šumící vrba, autor jiný už nebude. Ovšem schopnost podat nezvykle zajímavé informace mu nechybí a třeba už jen proto zůstanou jeho pozdní texty jako tento zajímavou sondou do kulturního života přelomu dvou posledních století.

[ Nejoblíbenější citát ] Str. 121 ...Naši vzbouřenci si založili své noviny. Jmenují se A2 a řídí je paní Bělunková. Noviny chtějí vypadat moderně, ale vypadají těžkopádně a truchlivě. Mají o dvanáct stran víc než Literární noviny. Píší o všech druzích umění. O literatuře je tam mnoho krátkých zpráv. Články jsou zase delší, než jsme si přávali v našich novinách, a čtení tam zatím také není žádné: je to všecko spíš na studium. Dosáhli jenom toho, že nemají Patočku. (5. 10. 05)

[ Informace ] Vaculík, Ludvík: Hodiny klavíru. (Jazyk knihy: čeština) Atlantis, Brno, 2007 (2007). ISBN: 978-80-7108-289-7.