[ Knižní tip Marek Škorvaga ] Helena Izbická (1906), dcera známého univerzitního profesora a později i rektora Karlovy Univerzity Františka Mareše, žila v letech 1928-1929 v guinejském hlavním městě Konakry. Uchvácena prostředím koloniální Afriky si zaznamenávala nejen každodenní dojmy z exotického kontinentu, ale především pozorně poslouchala vyprávění svých černošských služebných. Po dlouhých sedmdesáti letech ty nejzajímavější západoafrické legendy, mýty a bajky vydala knižně pod názvem „Studna v pralese“.

Krátké, vtipné a pro Evropana překvapivě vypointontované příběhy vypráví o stvoření světa (O veliké tykvi), o původu nerovnosti mezi černochy a bělochy (Jak běloši obchodují; Proč černoch musí poslouchat bělocha) či o rodinných vztazích. Jejich hrdiny jsou nejen lidé, ale i zvířata. Ta ovšem disponují lidskými vlastnostmi (např. lev je symbolem síly, zajíc lstivosti, hyena slabomyslnosti), mluví lidskou řečí a mnohdy vystupují jako konkurenti člověka, se kterými je nutné bojovat všemi prostředky (Člověk v ohni). Ačkoli se můžeme dočíst i o přátelství (Jak si zajíc s koroptví hráli na schovávanou; Švec a kovář), námětem většiny příběhů je hloupost, neštěstí, boj, zrada či lest. Negativní vlastnosti však vypravěči neoslavují, ale naopak jsou zdrojem ponaučení. Staví přičinlivost nad krásu (Tak už to na světě chodí), lest nad sílu (Jak zajíc s veverkou nachytali lva, Čarostřelec), spolupráci nad individualismus (Studna v pralese), respekt k rodině před vlastní potěchu (O dvou čarodějných věcech; První opice; Neposlušná Fatumata). Velebí odvahu (Lev, opice a zajíc) a důvtip (Jak jedna opice zahnala opice), naopak odsuzují zbabělost (Lev a býci), hloupost (Hyena a osel; Liška a králík), naivitu (Vlk ranhojič; Zajíc zahradník), podlost (Kouzelný, zpěvavý měch; Podlost) či nevděk (Krokodýl a hyena).

Úsporné literární útvary, které v sobě mísí tradiční africký šamanismus s islámem, zprostředkovávají pohled na život v – pro Čecha - pramálo známých končinách. V místech, kde dominantním zdrojem obživy je zemědělství, kde se těší posvátné úctě přírodní síly a kde z našeho pohledu obyčejné věci a tvorové nabývají magických sil. Není proto překvapením, že příběhy tuto realitu reflektují a plní i vzdělávací funkci. Čtenář se krom výše zmíněného dozví, proč se nikdy hyena nepřiblíží k oslovi (Hyena a osel), kde se vzali divocí sloni (Slon a slepice), od jaké doby říkají žáby d´ory (Bitva) nebo proč má králík na čele bílou lysinku.

„Studna v pralese“ je milá knížečka, ve které si můžete listovat během dlouhých večerů a snít o exotických cestách do tajemných koutů naší planety nebo jednoduše nasávat atmosféru doby francouzské koloniální nadvlády. To vám usnadní nejen roztomilé ilustrace Štěpána Danča, ale i úryvky z autorčina „afrického“ deníku, které jsou rovněž součástí knihy.

[ Nejoblíbenější citát ] Bílí, hnědí a černí

Když Alláh udělal svět a na něj postavil lidi, zamyslil se - zdálo se mu, že jsou nějak špinaví. I poslal je umýt se. Řeka byla daleko. Ti čiperní utíkali, aby přišli k vodě první: do dlouhé zátočiny řeky, plné průzračné vody, že bylo vidět až na dno. Lidičky se vykoupali a vylezli čistí, bílí. Voda po nich opadla a hodně se zakalila. Potom přišli pomalejší. Naskákali do řeky, opláchli se kalnou vodou. Když potom vystoupili, viděli, že jsou - hnědí! Voda opadla docela, v zátočině zbylo bahno. Konečně došli loudavci. Co jim zbývalo - museli tam! Omáchali se v bahně a vylezli - celí černí! Od té doby má Alláh lidstvo takhle strakaté.

[ Informace ] Izbická, Helena: Studna v pralese. ...a jiné vyprávění ze západní Afriky. (Jazyk knihy: Čeština) Kosmas, Praha, 1999 . ISBN: 80-86013-71-5.