[ Knižní tip Hana Fořtová ] Petra Soukupová získala věhlas již touto svou prvotinou, za kterou byla odměněna cenou Jiřího Ortena a nominována na cenu Magnesia Litera. Na záložce knihy je uvedeno, že příběh odkazuje k Virginii Wolfové a její próze K majáku. Přiznám se, že Virginii Woolfovou jsem nečetla, sama Petra Soukupová také ne a necítí se tedy být touto autorkou ovlivněna. Stejně jako ve své druhé knize, i zde se Petra Soukupová soustředí na popis nejužších rodinných vztahů: kniha je příběhem dvou rodin vzájemně spřízněných postavou otce. S první ženou Magdou má Petr Báru a Jíťu, s Klárou, kvůli níž Magdu opustil, Johanku, kromě ní však vychovávají i dceru Klářiny tragicky zesnulé sestry Adélu. Osudy otce a čtyř dcer se v životě intenzivně protnou pouze jednou, na dovolené k moři, kde je náhoda svede všechny dohromady. Navázat nové vztahy či obnovit dřívější vazby se však ukáže jako nemožné, postavy se spíše míjejí, než aby se potkávaly. To platí nejen pro vztah otce a jeho dvou dcer z prvního manželství, ale i pro vztah dcer navzájem. Ostatně v popisu sourozeneckých vztahů je Petra Soukupová mistrovským pozorovatelem i vypravěčem.Na rozdíl od své druhé knihy Zmizet zde autorka nikdy nevypráví v první osobě, na své postavy nahlíží chladným vnějším pohledem, formálně kniha připomíná do jisté míry scénář, promluvy o jednotlivých postavách jsou totiž v knize uvozeny jejich jmény, stejně tak jako popisné pasáže – moře, chata, vedro – . Přes tento odstup jsme dobře schopni se do jednotlivých hrdinů příběhů vžít a chápat jejich pohled na svět; Petra Soukupová umí velmi dobře vykreslit jednotlivé charaktery i motivaci jejich jednání. Velmi přesvědčivě je pak vylíčena nemožnost navzájem se přiblížit a sdílet tíži žití, přestože se o to postavy příběhu snaží. Pro každou z nich je cesta k moři něčím přelomová, každý však nakonec zůstává sám, uzavřen v osamělosti svého vnitřního světa.Kniha je členěna na tři části, první funguje jako úvod do děje, kdy se seznamujeme s jednotlivými postavami, hlavní část se týká cesty k moři, v epilogu se pak dozvídáme další osudy všech postav (v případě rodičů až do jejich smrti), které do určité míry odrážejí jednotlivé charaktery, jak jsme je doposud poznali. Osobně se mi víc líbila autorčina kniha Zmizet, i její prvotina je však vyzrálou a čtivou knihou o našich vztazích s druhými a o tom, jak těžké je někdy být s druhým.

[ Nejoblíbenější citát ] „Bára leží na břiše a nespí, ale nechce se bavit s Adou a Johanou, až přijdou z vody, tak dělá, že spí. Těší sen domů, až je jí to hloupý, je tady u moře a může, co chce, a jediný, co chce, je být už doma. A nudí se. Doma buďto pracuje, nebo je s někým, nebo prostě něco dělá, ale tady najednou co. ‚Mohli bysme jet na nějakej vejlet…,‘ řekně do větru chvíli potom, co Jíťa odejde. A po chvíli, kdy už si myslí, že ji Petr zase nevnímal, on řekne, ‚můžem to naplánovat.’“ Str. 103.„Pak jdou zase k vodě, zase pro ni přijde Jojo a Adéla se domnívá, že s ní Petr nemluví, proto za sebe pořád posílá Jojo, takže se cítí zase odtrčená a dotčená, přece se omluvila, tak řekne, že nejde, a Jojo to vyřídí Petrovi a Petra už to taky naštve, ona snad trucuje nebo co, ale Petr je hodný, jde za ní a řekne, ‘tak pojď,’ ale Áda čeká, že ji bude přemlouvat víc, tak řekne ‘ne,’ ale to už je na Petra dost, přemlouvat ji tedy opravdu nebude. ‘Jak chceš,’ řekne tedy a jde, ale Adéla se znova rozbrečí a brečí, protože chce mamku, jao malá holčička, a chce, aby jí táta odpustil, domnívá se, že už ji nikdy nebude mít rád, protože skoro ublížila Johance, kterou on má raději.“ str. 130.

[ Informace ] Soukupová, Petra: K moři. (Jazyk knihy: česky) Host, Brno, 2007 (2007). ISBN: 978-80-7294-234-3.