[ Knižní tip Jan Daniel ] Hastrman je druhou knihou, kterou Miloš Urban napsal pod vlastním jménem, a také jedinou, za kterou získal literární ocenění. Tím byla cena Litera za nejlepší prozaické dílo v roce 2001. Ačkoli kniha stojí v obecném povědomí trochu v pozadí Urbanových pražských hororových románů (Sedmikostelí, Stín katedrály), patří rozhodně k tomu lepšímu co napsal, ne-li dokonce k tomu nejlepšímu. Tím, co Hastrmana, alespoň v mých očích, staví o trochu níže než například zmíněné Sedmikostelí, je značná nevyváženost mezi první a druhou částí knihy. První část se odehrává v první polovině 19. století a z celého jejího textu na čtenáře dýchá velmi silná atmosféra zapadlé tajemné vesnice, kde probíhá stále nedokončený souboj mezi křesťanstvím a pohanskými tradicemi. Urban zde dává mnohé klasické folklorní tradice do nových souvislostí a v podstatě vytváří novou lidovou mytologii stylem, který zlehka připomíná tvorbu Neila Gaimana.
Druhá část naproti tomu přenese čtenáře do chaotické zkorumpované současnosti, odtržené od svých tradic. Koneckonců jedním z hlavních témat knihy je právě důraz na tradice a respekt k danému řádu přírody a světa. Bohužel v druhé polovině kniha trochu ztrácí na tempu a soudržnosti a na rozdíl od první se v ní objevují i části, kdy čtenář jen trpně sleduje předvídatelné jednání hlavního hrdiny. Ten je zde dokonce posunut do úlohy jakéhosi supermana – mstitele nadaného nadpřirozenými schopnostmi. Drobné rozpaky také budí velmi silně ironický popis fungování ekologické organizace a jí budované utopické komunity (ne nepodobné té v Sedmikostelí). Na druhou stranu i tato část knihy má určitě své zábavné a zajímavé části a některá témata v ní nastolená (zodpovědnost korporací, provázanost průmyslu a politiky, osud krajiny po odsunu Sudetských Němců) má rozhodně smysl řešit a to i takovouto formou. Problémem je, že mimo osud hlavního hrdiny není mnoho témat, která by nenásilně procházela částí první i druhou.
Urban je nicméně stále velmi dobrý ve svých klasických hororově-mystických tématech a postupech, které zde rozvíjí především v osobě schizofrenního hlavního hrdiny, případně ve skrytém významu křesťanských svátků s pohanskými kořeny. Vedle nich je zde hojně zastoupena i další Urbanova záliba, kterou jsou skryté narážky a odkazy na další literární díla a kulturní symboly. Zkrátka s touto knihou dostane čtenář klasický „urbanovský“ román, jehož jedna polovina je bohužel výrazně lepší než polovina následující.

[ Nejoblíbenější citát ] Mé oči se vrátily k oltáříku. Za křížkem a biblí něco leželo, něco hrubého a primitivního, co se do světnice nehodilo. Upoutalo to mou pozornost a nechtělo ji pustit, právě když jsem chtěl předat rychtáři dárek.
Stál jsem s nataženou rukou a držel v ní cínový pohár na víno. Bylo to hloupé - jako kdybych čekal, až ho někdo naplní. Můj zrak se nechtěl rozloučit s tím nepatřičným předmětem na skříňce.
Náhle se pokojem mihla Kateřina a vzala to do rukou, jako se do náruče bere dítě. Za nabíraným rukávem jsem opravdu spatřil dětskou tvář - a také doširoka roztáhlá ústa, zavřené oči a dřevěnou peřinku. Cípy povijanu vytvářely kolem hlavičky sluneční zář. Odradek.

[ Informace ] Urban, Miloš: Hastrman. Zelený román. (original language: čeština) Argo, Praha, 2003 (2001). ISBN: 80-7203-347-6.